Výstava či soubor fotografických portrétů často nepotřebují písemné vysvětlování, snímky mluví samy za sebe, vypovídá o nich způsob, jímž fotograf zachytil své „modely“, prostředí, do kterého je umístil, výraz jejich obličejů. V případě projektu Pavla Hrocha Tváře vzdoru je však úvodní slovo nezbytné. Zobrazeni jsou lidé, kteří se v rozpětí mnoha desítek let postavili proti zlu, nelidskosti, útlaku, barbarství a nekulturnosti, kteří v určitých chvílích projevili odvahu, vůli ke svobodě, lásku...

Autor projektu a fotografií: Pavel HROCH / Texty životopisů: Adam DRDA, Luděk NAVARA, Jiří PEŇÁS, Jan HORNÍK / Autor online výstavy: Eva CSÉMYOVÁ / Korektury textů: Michaela ŠMEJKALOVÁ / Překlad: Ian WILLOUGHBY / Děkujeme panu Fredu ARIAS-KINGOVI, bez jehož podpory by projekt Tváře vzdoru nevznikl.

„Holocaust nezačal nakládkou Židů do dobytčích vagónů. Začal ve chvíli, kdy nějakému Židovi beztrestně vlepili facku. To, co my označujeme za holokaust, ty koncentrační tábory, to už byl jen závěr holocaustu. Ale začal tou první fackou. Takže poučení je, že proti zlu je třeba bojovat už při první facce, tam potřeba začít.“

„Nejlepší zaměstnání jsem měl u Pražských kanalizací. Sice jsme lezli pod zem, ale člověk mohl alespoň vydělat nějaké peníze. Práce to byla poměrně nebezpečná, člověk nesměl uklouznout, jinak pak jel stokou až do Vltavy. Pár pracovníků tak zahynulo. Člověk v kanálech taky ztratil čich. Vrátil se mi až dva roky po změně zaměstnání.“

„Začali mne sledovat, otravovat. Potom rozšířili v Hruškách fámu, že jsem pomáhal někomu přes hranice. Začalo se to kolem mne stahovat. Tak jsem si řekl: je čas, abych zdrhl.“

„Když se přehnala fronta, tak nám radili, abychom se vydaly do Polska, na odvšivení a odpočinout si. Máma ale chtěla za každou cenu domů. Když jsme tam přišly, zjistily jsme, že celá naše vesnice je vypálená.“

„Jednou při letu vidím blikat červené světlo. Nejde benzin! Říkal jsem si, jestli se nemám vrátit. Rozhodl jsem se pro návrat. A jakýsi pátý smysl mi říká, abych stoupal vzhůru. Pak to v motoru opravdu začalo vynechávat, a já si říkám, že musím vyskočit […]. Byl jsem v té chvíli už nad mořem, měl jsem samozřejmě padák, ale v listopadu se člověku do Kanálu nechce […].“

Významný byl též soudní proces, který byl proti Brabencovi a dalším přátelům veden v roce 1976 a v němž byli uznáni vinni, že „vyjadřovali neúctu ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami“, což se dělo „zejména soustavným opakováním a zdůrazňováním vulgárních výrazů“. Brabenec byl spolu s Pavlem Zajíčkem a Svatoplukem Karáskem odsouzen na osm měsíců, recidivista Ivan M. Jirous dostal rok a půl. Následkem procesu vznikla Charta 77, kterou Brabenec po propuštění z vězení podepsal.

„Protipólem rozpínajícího se fašismu pro mě byl Sovětský svaz, o jehož stinných stránkách jsem nic netušil, i když už tehdy bylo možné se o nich dozvědět. Ale člověk sahá po těch zdrojích, které ladí s jeho přesvědčením.“

„Strach člověk měl, ale nikdy nebyl drtivý. Zákoník byl gumovej, zavřít člověka mohli kdykoliv. Já jsem odmítal vypovídat.“

„Já to podepsal, protože jsem zjistil, že kdybych ten text psal sám, napsal bych ho podobně. Podle Charty jsem se celý život choval, aniž by existovala.“

„Oni nešli třeba přímo. Nedovedete si představit, co vymýšleli. Například zakázali mlátit obilí přes den, prý pro nedostatek elektřiny. Aby prý mohlo ve stejný čas mlátit Jednotné zemědělské družstvo. Nejhorší byla padesátá léta, pak se to různě proměńovalo. Měnili nám také úpravu půdy. To znamená, že nám vzali pole a dali za ně jiné. Jenže to nové pole bylo horší, vzdálenější než to předchozí. Vysvětlovali to tím, že to původní pole potřebuje družstvo. Třeba třikrát za rok nám vyměnili...

„Revoluce musela přijít. Záleželo jen na tom, jakým způsobem se to u nás stane. V okolních zemích už komunismus padl. V Německu zbourali 9. listopadu berlínskou zeď. Maďaři pouštěli východní Němce do Rakouska. V Polsku úřadovala vláda […] Tadeusze Mazowieckého. V Sovětském svazu nastartoval Michail Gorbačov perestrojku a i tam docházelo k obrovským změnám. Osamělý komunistický režim v Československu se nemohl udržet.“

Mučení Vlasta jako nezletilá naštěstí čelit nemusela, ale tři měsíce ji věznili na samotce v podzemní kobce: „Celou dobu vyšetřování jsem neměla možnost se umýt nebo se převléknout. Připadala jsem si jak zvíře. Bylo to ponižující. Abych si ukrátila čas, zpívala jsem si v duchu všechny písně, které jsem uměla, modlila se […]. Jinak bych se zbláznila.“ Vlasta musela domů napsat fiktivní pohlednici z Rakouska, aby si rodiče mysleli, že je v pořádku za hranicemi.

„Stačily čtyři rány, a člověk řekl cokoli, co chtěli. Třeba že zabil maminku řetězem. Já si ty čtyři rány pamatuji, pak už nevím. Jestli jsem jich pak dostal víc, nevím. Ale pamatuji si, že jsme nevěděli, co oni chtějí. Žádali po nás pořád nějaké spojení. Spali jsme tam na stolech a tak.“

„Já chtěl hrát původně na basu, čtyři struny, čím míň tím líp […]. Jenže v devětašedesátém jsem měl incident, který skončil urážkou hlavy státu a spřáteleného státu, a když mě přišli sebrat, a rodiče o ničem nevěděli, protože jsem jim nic neřekl, tak si otec myslel, že jdou po něm, a vyhodil do řeky několik svých ilegálně držených pistolí.“

„Víska byla výjimečná i tím, že na ní vznikal samizdat v utajení, ale za plného provozu. Bylo tam třeba sto lidí, ale v jedné místnosti, utěsněné matracemi, se tisklo na cyklostylu, aniž to návštěvníci věděli. U toho stroje se točilo klikou a z každého otočení vznikla jedna stránka. Dalo to dost práce. Policie ale nenašla nikdy nic.“

„Po převratu nás najednou kdekdo začal zdravit. Založila jsem v Osvračíně Občanské fórum a pak za mnou chodili, abych dělala starostku. Myslím, že se někteří báli, že jim budeme chtít vrátit to, co nám dělali. Ale nikdo se samozřejmě neomluvil, místní se až na výjimky od nás drží dál.“

„Nikdy jsme se nedozvěděli proč, nikdy jsme nedostali jeho popel. Jenom teta, jeho vdova, dostala po čase návštěvu. Přišel k ní německý důstojník a předal jí účet za strýcovu popravu. Strýcova smrt mne zlomila. Bál jsem se, za svůj strach jsem se styděl, ale věděl jsem, že ten strach je silnější než vůle, svědomí, víra – zkrátka nestačil jsem na tu dobu. Začal jsem si dávat knoflíky do bot a chodit s nimi celý den, abych se vycvičil ve snášení bolesti a při mučení, které jsem očekával,...

„Když o tom zpětně přemýšlím, tak možná nejhorší bylo, když jsem začínal s metodou pasivního odporu. Já jsem tehdy napsal protestní dopis prezidentu Gustávu Husákovi, příslušníci tajné policie mne monitorovali a čekali, že když půjdu do restaurace ve Zlíně, že budu pít. Ale já nepil. Bylo to někdy v roce 1983. V tom hostinci se slavily narozeniny a oni tam za mnou přišli. Přijeli kolem půlnoci. Byla to lepší restaurace, chodili do ní i cizinci. Oni přišli za mnou a chtěli, abych...

„A už to jelo. Užhorod, Lvov, Kyjev, Charkov, pak stejná trasa zpět. Protože pro nezletilé musel vždy přijít nějaký papír přímo z Moskvy, kam že ho umístí. V Charkově, kam mě odvezli do tábora pro nezletilé, řekl náčelník tábora, že mě nechce.“

„S Janem Lopatkou jsme psali o tom, že celá ta oficiální literatura po roce 1948 je Potěmkinova vesnice, že je to jen simulace literatury, navíc ideologicky sešněrovaná. […] Ačkoli jsem tam nebyl zdaleka nejdůležitější člověk – to byl Mandler a pak lidi, kteří byli mnohem vzdělanější a lépe orientovaní, než jsme byli my, tedy Němec a Hejdánek –, tak bezprostřední příčinou brzkého průšvihu jsem byl já. Nejdřív jsem napsal o předsedovi svazu spisovatelů Jiřím Šotolovi, že píše slátaniny, a...

„Napsali, že není v zájmu Československa, aby mne pustili. Měla jsem horší plat než uklízečka. Pracovala jsem tři roky jako šička – přešívala jsem smradlavé staré věci, kožichy […]. Samozřejmě že mi tuhle práci dali schválně. Potrestali manžela přese mne. I tím, že mne nepustili domů.“

„Policajti mě pořád otravovali. Pořád. Jezdili za mnou do práce, když byla nějaká akce, tak mě sebrali třeba ráno v pět a do osmi do večera jsem seděl na fízlárně. Často po mně už ani nic nechtěli, prostě jsem tam dřepěl a nosili mi nějaké policejní sborníky, ať si čtu. Bylo to samozřejmě nepříjemné. […] Stávalo se, že jsem šel z výslechu, seběhl schody a po padesáti metrech proti mně šli jiní estébáci, že mě zatýkají. Říkám: ‚Teď jdu z výslechu!‘ A oni na to: ‚A řekl jste jim něco?‘ –...

„Omdlel jsem při přistání, a britský důstojník mne vzal do kanceláře. Já jsem ještě pořádně neuměl anglicky, tak jsem se domlouval tak tak. On mi nalil whisky a ptal se, v čem je problém. Já řekl, že jsem se vrátil z gulagu. On se zlobil, že jsem to neřekl hned, že jsem na to měl upozornit. Ale já se bránil. Řekl jsem, že my jsme malý stát, a já jsem utekl, abych bojoval. Že chci bojovat […]. Neutekl jsem proto, abych se někde schovával […]. Proto jsem utekl […].“

„Narodil jsem se na divném místě – v koncentračním táboře Terezín. Měli jsme štěstí, poněvadž moje těhotná máma s mým bráchou, který je o pět let starší, tam přišli s úplně posledním transportem na Vánoce 1944 a já jsem se narodil asi tři měsíce poté. […] Náš transport z tábora v Seredi mířil do Osvětimi, ale jelikož už byl konec války a přestaly fungovat plynové komory a krematoria, tak nás otočili a dostali jsme se do Terezína. Zní to zvláštně a absurdně, ale Terezín byl taková lepší štace,...

„Práce se nedala stihnout, a navíc tam byla pořád zima […]. V říjnu začalo sněžit, a v květnu ještě sněžilo, vězně zapřahali do sněžného pluhu […]. Obtížně se to popisuje […]. Když jsem poprvé přišel pracovat do provozovny národního podniku Preciosa, myslel jsem, že jsem v pekle. Viděl jsem v oblacích páry neuvěřitelně rychle kmitající postavy oblečené do jakýchsi zbytků montérek. A za chvíli jsem stejně jako oni kmital i já.“

„Dostal jsem mundúr se zeleným pruhem, což znamenalo, že jsem byl považován za útěkáře. Ani na práci jsem se proto nedostal mimo objekt věznice. První den jsem přišel do práce a zděsil jsem se. Všichni měli omotaný ručníky kolem hlavy, strašnej hluk, pára a smrad z výparů. Vybavilo se mi Dantovo peklo.“

„Pak mne jednoho dne přivedli do vyšetřovny, tam visely moje šaty na věšáku a referent StB řekl: ,Běžte se podívat z okna!‘ Po chodníku jezdila paní s kočárkem a v tom kočárku bylo stejně staré dítě, jaké jsem měla doma […]. A referent řekl: ,Když podepíšete spolupráci s StB, můžete si vzít věci a jít hned domů.‘ Byla to asi nejhorší chvíle v mém životě.“

„Po výslechu mě vždycky strčili do cely, dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abych neusnul. Musel jsem chodit, a přestávka v chození po cele během dne znamenala hlasité kopnutí do dveří a příkaz ,Chodit!‘ […] Po týdnu či čtrnácti dnech pak ,kudy chodíte, tudy spíte‘.“

„Strach jsme měli o děti. Proto moje žena nepodepsala Chartu, jinak by se mohlo stát, že nám je vezmou a dají do dětského domova.“

„Do dvou odpadových košů jsme s Vlastimilem Švédou předem umístili časované nálože, pětikilové slzotvorné dýmovnice. Když začali hrát Internacionálu, z prvního koše se vyvalil dým. Druhá dýmovnice bohužel shořela, svým žárem koš silně rozžhavila a žádný dým se nevyvalil. Jedna dýmovnice ovšem stačila k tomu, aby narušila celou akci. […] Dým se valil na vojenský orchestr, který tam hrál s velkým monstrózním zaujetím. Pokoušeli se pokračovat.“

„Jazzová sekce se v podstatě vymkla režimní kontrole. Vydávali jsme knížky, které nepodléhaly cenzuře, stejné to bylo s koncerty, na nichž vystupovaly novovlnné kapely, které se nesměly hudbou živit, členská základna představovala hustou síť aktivních lidí, což Státní bezpečnosti nesla velmi nelibě […]. Vadila také čím dál rozsáhlejší spolupráce se zahraničím.“

V Československu za železnou oponou mu zemřel otec. „Já byl v emigraci a nemohl na pohřeb. To mi bylo z toho tak blbě, že jsem myslel, že jsem onemocněl, a poprvé a taky naposledy jsem šel v Holandsku k doktorovi. To by bylo na delší popis, ale odešel jsem od něj vlastně zdravý a s docela dobrou náladou.“

Vlasta se vrátila ke své funkci spojky, ale navíc zprávy začala sama přepisovat. Psala je neviditelným písmem v milostných dopisech zasílaných na fiktivní adresu do Holandska.

„Tohle je nejvzácnější legitimace, kterou jsem dostal a kterou mám,“ říká s úctou, když ukazuje průkaz, který dostal přímo z rukou Jána Goliana. Martin Janec byl jedním z mála, kteří legendárního velitele doprovázeli až do posledních chvil.

Nikdy nezapomněl na šachovou partii se spoluvězněm, kterého čekal trest smrti. Ten spoluvězeň se jmenoval Miloslav Pospíšil a pocházel z Bystřice pod Hostýnem. „Byli jsme asi v polovině hry. Najednou se otevřou dveře a ozve se: ,Pospíšil!‘ Já mu chtěl podat ruku, ale to už nedovolili. Tak on se mne jen tak tou rukou dotkl. A ta partie zůstala nedohraná.“

„Poťukával gumovým koncem tužky do stolu a ptal se: ‚Tak co nám povíte, pane Jirounek?‘ A já jsem mu říkal: ‚Co blbneš, Vláďo?‘ Vláďa zrudl, vypadl z místnosti, nahradil jej podle osvědčeného scénáře ranař. Vytrhl mi poznámkový blok – ten ho štval nejvíc –, cenil zuby a řval, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Řekl jsem mu, ať to zkusí, a on to, kupodivu, neudělal.“

„My jsme vždycky s Mejlou říkali, že je lepší hrát blbě dobrou muziku než vyšňořené sračky.“

„Při tom posledním výslechu […] mě […] mlátil čtyři hodiny. Nejdřív praštil pendrekem do plechové skříně, pak tloukl do mě, přes krk a přes hlavu. Seděl jsem na židli, vedle ní byl kavalec, a když už jsem to nemohl vydržet, převalil jsem se na něj. Na té posteli jsem dostal dalších pár ran obuškem. Bil mě dlouho. Pak šli estébáci na oběd a ke mně dali hlídače. Vrátili se a pokračovalo to. Chtěli, abych podepsal jakousi výpověď. Léta jsem se držel, abych jim nepodepsal nic, tak mě mlátili o to...

„Destičku vzali, mě v souvislosti s ní předvedli na policii a vyslýchali. Přiznal jsem se k autorství a žádal jsem, aby mi ji vrátili, protože je to můj majetek. Souhlasili, ale nesměl jsem ji přenášet přes ulici jen tak, protože by to prý byla propaganda Západu. Tak jsem ji zabalil do novin – Rudého práva – a odnesl domů.“

„Vždycky říkám, že politika v podstatě patří do víry, že jsme zodpovědní za dobu, v níž žijeme. […] Přeci nestačí být zalezlý někde v kostele, modlit se otčenáš a tvářit se, že nemám co do činění s tím, co se děje kolem. Jsem pro, aby křesťan cítil odpovědnost a angažoval se.“

„Přijel na nás tehdy tank. Měl jsem jít na Václavské náměstí – a kdyby se přiblížil, vystřelit na něj z pancéřové pěsti. Schoval jsem se na záchodcích a jeden kamarád mi dával znamení – stál na rohu […], v rukou měl velké zrcadlo a skrz ně pozoroval ten stroj. Němci na tanku měli nejspíš smysl pro humor a zrcadlo mu vystřelili z ruky.“

„Čtvrtého května dopoledne mi můj stále neznámý společník dal příkaz, abych nevycházel z chaty ven. Než odešel, ukázal mi skříň plnou zbraní, abych se mohl bránit, kdyby mě někdo přepadl. Pak odešel.“

„Byl jsem členem zločinecké organizace, aniž jsem se osobně dopouštěl nějakých zločinů, ale svým členstvím jsem samozřejmě nějakou odpovědnost nesl, takže jsem věděl, že mám do smrti co napravovat.“

„Šlo o pochybení intelektu, nikoli morálky, a celý další život byl veden upřímnou snahou tento rozpor napravit. Člověk má právo na omyl, důležité je jej pojmenovat a neopakovat.“

„Příjezd si dobře pamatuji. Začínalo se rozednívat. Na rampě se pohybovali lidé v trestaneckých šatech. Tehdy jsme poprvé viděli takové trestanecké šaty. […] Jeden člověk ke mně přistoupil a řekl mi: ,Odtud není úniku. Odtud můžeš uniknout jedině támhletím komínem.‘ Myslel jsem si, že nemá všech pět pohromadě. Nechápal jsem, kde jsem. Mozek to vůbec nebral. Potom jsem viděl, že na jednu stranu jdou v pětistupech děti a staří lidé. To byli už lidé nad čtyřicet dva let. A to jsem pochopil, že ti...

„V noci odvezli kněze, což jsem zaspal. Ale když nás ráno vzbudili, byl jsem jako patnáctiletý rázem druhý nejstarší v klášteře. Šestnáctileté a starší odvezli s ostatními. Mé dva bratry také.“

„Šel jsem do práce odevzdat neschopenku, abych získal pár dní náskok. V kanceláři na mě skočilo pět chlapů a bylo vymalováno.“

„Karel Srp se už ale s námi v té době nestýkal. Sám se od nás distancoval. My jako nejbližší spolupracovníci z Jazzové sekce z toho máme stále trochu trauma.“

„Hned 13. ledna 1977 jsem se přihlásila k Chartě 77, nejen svým podpisem, ale i dopisem, v němž jsem kriticky reagovala na […] článek Ztroskotanci a samozvanci […]. Dopis jsem poslala prezidentu Husákovi, sdělovacím prostředkům, zaměstnavateli, do různých institucí, a také na školy, kde jsem působila. Estébáci mi pak u výslechu ukazovali, že to z těch škol automaticky přeposílali na Státní bezpečnost… Bylo to smutné.“

„Výsledkem vyšetřování se plně prokázala i podvratná činnost PhDr. Miroslava Kusého, CSc. Svými úvahami, komentáři a články, které posílal v průběhu roku 1989 ke zveřejnění rozhlasové stanici Svobodná Evropa a Hlas Ameriky se aktivně zapojoval do vedení psychologické války proti naší zemi a jejímu zřízení.“

„Uvědomovali jsme si, že většina domácí samizdatové produkce je orientovaná na kulturu, historii anebo fejetonový způsob psaní, jako například tehdejší samizdatové Lidové noviny, a zprávy o aktuálním reálném dění či životě v ČSSR spíše sem tam supluje zahraniční rozhlas. […] Chtěli jsme dělat normální žurnalistiku, pravdivě psát o lidech, o jejich příbězích […].“

„Asi týden před okupací jsme se vrátili domů a tam nám všichni říkali, že nás obsadí, že už shromažďují i vojáky. Měli takové informace. Tak jsme si doma říkali, co si to vymýšlejí. Jak by nás Rusové mohli obsadit, ale co. My jsme tomu stále nevěřili.“

„Zjistil, za co jsem seděl, a řekl mi: ,Synu, jděte, ožeňte se a založte dobrou katolickou rodinu.‘ Já byl neoblomný, a tak vikář zavolal státnímu zmocněnci nebo církevnímu tajemníkovi, nebo jak se ta funkce jmenovala, aby s ním můj případ konzultoval. Zmocněnec byl samozřejmě estébák. Začal mi vykládat nějaké nesmysly a já mu řekl, že mne to nezajímá a ať mi poví na rovinu, jestli je pro mne nějaká cesta, jak bych mohl studovat. Tak mi vcelku otevřeně sdělil, že cesta je, podepíšu-li...

Bylo to 13. září 1950. Přímo při vyučování se otevřely dveře do třídy a v nich stál školník. Řekl, že Loubal má jít k řediteli. Jenže školníka dostrkali ke dveřím tajní policisté, ti stáli hned za ním. Po obou stranách dveří. „Hned mne lapli, abych nemohl utéct,“ popisuje Loubal. Uvědomil si, že stejně neměl žádnou šanci. „Vyskočit z okna jsem nemohl, třída byla ve třetím patře.“

„Přijal jsem tehdy jako veliké osvobození, že vznikla Charta 77, protože to byl pro mě takový podnět, jak najít způsob jasného vyjádření nesouhlasu s tehdejším systémem. Já jsem si přirozeně nebral servítky ani při promluvách, ale neměl jsem přímo politické promluvy – přirozeně reagovaly také na atmosféru té doby, ale vždycky vycházely z evangelia. Když vznikla Charta, pomohlo mi to vyjádřit svoji občanskou zodpovědnost.“

„V duchu jsem stavěl na Rohanském ostrově skautské středisko. Sehnal jsem si tužku a na toaletní papír si vše kreslil. Nákresy se mi podařilo propašovat až domů.“ Následoval přesunut na Jáchymovsko na lágr Mariánská.“

„Jaký byl pro mne nejtěžší okamžik? Osud naší matky, která zahynula v tom bolševickém kriminále za hrozných podmínek v padesátém šestém roce. Oni ji po zatčení nechali bez zdravotní pomoci. Zatkli ji už v roce 1953. Zjistili jsme, že ji nechali v hrozném stavu lehat na betonové podlaze […]. To byla ta nejhorší doba […].“

„Důležitý pro mne byl jeden konkrétní okamžik, kdy jsem se v čase disentu angažoval v tajné církvi. Rozhodoval jsem se tehdy, jestli mám jít tajně na kněze a stát se tímto tajným knězem, nebo působit jako laik. Život ukázal, že jsem se nestal knězem, a tak to mělo být.“

„Oblečení v Jáchymově, to asi byla uniforma z doby starého Rakouska, měla šest různých barev záplat. V pase se to nedalo zapnout, takže elektrikáři mi udělali opasek z káblu. Na jídlo jsme dostali rezavou misku. A smolinec jsme sbírali rukama do barelů.“

„Skaut byl kromě školy naší hlavní denní zábavou. Tam jsme se učili kamarádství, ušlechtilosti, dobrotě, lásce k vlasti, její obraně, to všechno ve skautingu bylo. A oni ho proto taky zakázali, nepotřebovali lásku k vlasti, potřebovali lásku k Sovětskému svazu.“

„Ty vši, to bylo hrozné. Převezli nás ze Slovenska do Prahy na Pankrác, odvšivovali, takže já s turbanem na hlavě chodila po vězeňském dvoře na Pankráci. Víte, může se dnes zdát, že to byla drobnost při tom všem, ale ani tam, ve vězení mi opravdu nebylo všechno jedno. Na věznění si zvyknete, ale na to, že člověku vezmou důstojnost, na to se zvyká těžko […].“

„Vytvořili jsme si svět ve světě. Bylo to tak, jak je napsáno na jedné desce Plastic People – Merry ghetto. Užili jsme si i spoustu legrace, která zase kompenzovala tlaky a udržovala nás ve vzdoru a trvání na té nezávislé alternativě.“

Uvěznili ho na dvacet měsíců. Byla to osudová zkouška. Nejhorší ve vězení byla zima. Sám Oliva říká, že v době, kterou trávil za mřížemi, si jej našel Bůh. Ono těžké období dokázal zachytit v kresbách. Jeho obhájce Josef Krupauer mu nabídl, že kresby vynese ven. Jenže jak to udělat? Přemýšleli, zda to vůbec půjde. Oliva se díval, který z bachařů takzvaně filcuje, tedy dělá důkladnou osobní prohlídku. Zjistil, že jeden z dozorců nesahá nikdy vězňům na břicho. „Tak jsem si to dal...

„Úvodníky Rudého Práva [do roku 1990 noviny Komunistické strany Československa a hlavní nástroj její propagandy] nastolovaly otázku komunistické řeči jako předmětu reflexe aktuální životní zkušenosti. Jakou funkci tu jazyk plní? […] O čem se tu vlastně mluví? Mluví se tu vůbec o něčem? Dávají všechny ty – mnohdy tak bizarní – jazykové projevy, jež přináší Rudé právo, nějaký smysl? Brzy jsem zjistil, že v komunistické řeči vládne jakýsi řád, že je opravdu řeč o nějakém světě, byť to byl svět...

„Poznal jsem spoustu výborných lidí, k nimž bych se jinak nedostal, neodešel jsem do emigrace a zůstal jsem vnitřně svobodný.“

„Zatkli mě, ještě než jsem stačil dojít k pomníku na Václavském náměstí. Když jsme čekali s dalšími lidmi z opozice na fízlárně v Benediktské ulici, napsal jsem na papírek, že se příští den sejdeme znovu. Mohla za to stuha, kterou jsem měl schovanou v podšívce kabátu a na ní bylo napsáno Janu Palachovu České děti.“

Když v srpnu 1968 utekl s manželkou před sovětskými okupanty do emigrace, nechali doma dceru, malou Pavlínu, kterou jim komunistický režim odmítl vydat do jejich nového domova ve Švédsku. Začal s totalitním režimem znovu bojovat, tentokrát o právo žít se svou dcerou… „Chtěl jsem vůči tomu režimu postupovat tvrdě,“ říká. Naplánoval si tedy, že začne s manželkou držet hladovku, aby dceru dostal k sobě do Švédska. Bylo to malé vyhlášení války.

„Dělal jsem to všechno proto, že jsem nechtěl, aby tady vládli komunisti. S tím jsem prostě nemohl souhlasit. Ale jako křesťan jsem nemohl souhlasit ani s tím, jaké postavení začala mít církev.“

„My jsme si chtěli jen žít po svém i v rámci tehdejších zákonů. Vlastně jsme dělali pro stát prospěšné věci. Vzdělávali se, lidem, kteří přišli z vězení, sháněli práci. Dnes bychom na takové komunitní centrum dostali grant.“

„Ale vedli jsme řeči o politice. Já jsem také opisovala knížky. Mluvili jsme o nich, půjčovali jsme je. Například Solženicina, který byl zakázaný.“

Jsou vybaveni vysílačkou, šifrovacím klíčem, tajným inkoustem, falešnými doklady. A každý má ampuli s jedem, pro krajní případy. „Ampuli jsme měli rozkousnout, kdybychom se dostali do neřešitelné situace.“

„Vymýšleli si na nás všechny možné druhy šikany. Vyloženě vymýšleli, byli to primitivové. A já jim tehdy řekl, že se budou zodpovídat za zločiny na politických vězních. Tak se ne mne vrhli a svázali do kozelce, nohy dozadu, ruce svázali natrvalo asi na deset hodin. Potom mne večer v deset rozvázali, dali mi tabletku aspirinu a šel jsem na kobku […]. Nemohl jsem se ani umýt.“

„Nejhorší bylo to dopadení. Dva estébáci mne chytli. Zatkli mne před nádražím. Šli po mně, ptali se po jméně. Tehdy v každém viděli vyzvědače a špiona, zřejmě i na té faře jsem jim byl podezřelý. Ty okamžiky, když mne chytli, byly nejhorší.“

„Obvinili mně z podvracení republiky. Zpočátku jsem uvěznění prožíval dost těžce, protože Rudolf Batěk dostal sedm let. Čekal jsem podobný trest.“

Ten nápad uletět balonem přes železnou oponu byl sice odvážný, ale Jiřímu Runkasovi z Moravských Budějovic se líbil. Nebyl ovšem jeho. Věděl, že takto se podařil útěk do Rakouska už předtím cyklistickému závodníkovi ze Slovenska Robertu Hutyrovi a ten se zase inspiroval jiným útěkem balonem z bývalého východního Německa na Západ.

„Rozmnožoval jsem letáky na psacím stroji. Pak rozesílal lidem, o kterých jsem věděl, že se na ně mohu spolehnout. Jednou mne potkal soused. Říká, že se objevilo nějaké ohlášení a že se nesmí tiskoviny rozmnožovat. Také řekl, že když někdo takový leták dostane, že se to musí hlásit. A pak se zeptal, jestli jsem to náhodou nepsal já. Tak jsem se mu svěřil. Řekl jsem mu, že jsem to psal, aby o tom s nikým nemluvil. Jenže shodou okolností ho zatkli a ten leták u něj našli. Pak byl vyslýchán a...

„Znal jsem Pankrác, Leopoldov, Ilavu, všechny ty lepší podniky, vážení,“ říká dnes tvrdý mukl chraplavým hlasem. Většinu doby své vězeňské pouti však strávil v dnes skoro zapomenutém lágru v Rtyni v Podkrkonoší, kterému říkali Tmavý důl.

„Domnívám se, že člověk se nemá za to, co je, ani stydět, ale ani se povznášet. Prostě si říct – Pán Bůh tě postavil sem a nalož s tím, jak můžeš nejlépe.“

„Pár dní po Chartě vyšel v časopise Ahoj na sobotu článek o spisovateli Ludvíku Vaculíkovi, s fotografiemi, které ho neukazovaly v nejlepším světle, a bylo jasné, že to je práce Státní bezpečnosti. Vzal jsem tenkrát takové malé nůžky, z jednotlivých časopisů jsem vystříhával stránky o Vaculíkovi a rozhodl jsem se, že budu prodávat jen ty časopisy s vystřiženými stránkami a jen těm lidem, které znám od vidění. Tušil jsem, že mě asi budou kontrolovat. Za chvilku přišel takový mládenec a já jsem...

„Vždy jsem jen s někým sjednala garáž, kam se měla zásilka dopravit. Pak jsem se s kurýrem sešla […], řekla jsem mu adresu, na kterou mají v určitou dobu autem přijet. Auto s kurýrem pak vjelo dovnitř nebo zaparkovalo nedaleko od garáže a zásilku naložili, nebo naopak složili. Garáže se pak střídaly, někdy to byla zahrada či chata, domek. Dost často šlo o evangelické fary, kam taky mohlo cizí auto přijet, aniž by bylo hodně nápadné. Každé místo se použilo nanejvýš asi třikrát, aby si toho...

„To se nedá ani popsat, změna toho vnitřního pocitu. Představte si, mám v ruce pušku a bojuji proti svým pronásledovatelům a katům. Jsem na stejné rovině s ostatními, slovy – jsem vnitřně svobodný člověk. A tedy i já můžu bojovat proti tomu zlu.“

„Navíc se mi tenkrát narodilo dítě. Odmalička, už když jí bylo půl roku, jsem s ní byl na výsleších. V Kadani mi vyhrožovali, že ji může přejet auto nebo že nám zapálí barák. Což se taky v některých případech stalo, že po koncertech Plastiků zapálili barák, kde hráli. V Rychnově po koncertě vyhodili dům do povětří. […] Tak jsem si řekl, že to tady už fakt nemá cenu.“

Dne 21. října 1952 se koná druhý soud. Jako pomsta za zběhnutí špiona Cyrila Slámy mladšího. Otec Cyrila a Věroslava dostane k předchozím čtrnácti letům ještě dalších šest. Jeho manželka, tedy maminka obou bratrů, je odsouzena na jedenáct. Manželka Věroslava Slámy dostane šest let a její otec deset let. Odsouzeni jsou další Slámovi příbuzní, celkem třináct osob. Dohromady je jim vyměřeno sedmdesát čtyři let vězení.

„Když přemýšlím nad důvodem, proč jsem se zamíchala mezi disidenty, napadá mne slovo štítivost. Normalizační tlak byl pro mne především nechutný, výtvarná podoba jeho propagačních nástrojů hnusná a obličeje drtivé většiny vládnoucí garnitury nesly stopy tak ohavných osobních preferencí, že jsem prostě chtěla jinam – na opačnou stranu.“

„Člověk byl pořád ve stínu smrti, protože to byly doby, kdy deportovali mnoho našich přátel a známých. Tak abychom se z toho všeho nezbláznili, hráli jsme si tam divadlo.“

„Spolu s několika dalšími jsme asi od šesté třídy vedli boje o délku vlasů. Občas nás chytil ředitel, dal nám dvě koruny a řekl: ,Ty, ty a ty, k holiči!‘ […] Vlasy pro nás začaly hodně znamenat.“

„Doběhl jsem ke kašně, ozvala se detonace, že mě to poponeslo kousek dopředu. V té ráně jsem se otočil a vidím, jak Gottwald padá k zemi. Současně se vysypala skla, okna i výlohy, tak jsem si pomyslel: Tohle jsem přehnal! […] Jak jsem později zjistil, ten výbuch sochu roztrhl v rozkroku, a pokud se pamatuju, utrhl Gottwaldovi pravou nohu. Nakonec jsem všechny škody zaplatil, včetně opravy Gottwalda.“

„Když jste měl ranní šichtu od šesti do čtrnácti hodin, tak vás budili po třetí hodině ranní a vracel jste se urvaný ve tři odpoledne. Po práci se ale lidi na cimrách mohli bavit, čtyři si sedli a vykládali si. To jsem vyhledával. Málokdy jsem něco řekl, byl jsem rád, že mne tam nechávají, byli o hodně chytřejší a vzdělanější než já. […] Byl tam jeden výborný kunsthistorik, Bonny Falerský, a ten měl kunsthistorický seminář. Domluvili jsme se s jedním civilem, který kupoval veškeré pohlednicové...

Ve vězení ji nebyli, ale zavřeli ji s prostitutkami. „Trvalo to víc, než dva měsíce, neumývala jsem se, nepřevlíkala, já se tak štítila, to si nedovedete představit.“ To byl pro ni asi nejhorší okamžik.

„Já jsem největší strach zažil před soudem ve věznici na Cejlu; přišli za mnou, že tam mám advokáta, a on se mne vyptával, jako kdyby to byl estébák. A já se pak zeptal, jak to s námi vypadá. Řekl, že prvních šest má návrh na trest smrti. Já byl na textu obžaloby druhý.“

„Mé články o české politice ústupků a takzvaného menšího zla, které se stává zlem největším, jsem napsal už na podzim 1967. Nevznikly pod dojmem dubčekovské politiky, ale na základě studia dějin a měly varovat. Také byly šířeny již na jaře 1968. Není mou vinou, že mi nikdo nenaslouchal. Víckrát jsem varoval před důsledky, které si každý soudný člověk mohl spočítat, a vždycky marně. Dubčekovskou garnituru jsem samozřejmě podporoval, třebaže jsem věděl, že bude kapitulovat. Avšak podporoval jsem...

„Zapírala jsem, nechtěla mluvit, ale dostali mě na ty děti. Říkali: ,To je vaše věc, když budete zapírat, budete tu déle, děti budou bez rodičů […]. Vypovídala jsem, přiznala jsem se. To rozepisování dělaly desítky ženských. A ať mi předložili cokoli, ke všemu jsem se přiznala, všechno jsem brala na sebe, abych chránila ty další […].“

„Nejvíc mi pomáhala víra. Jsem věřící a díky modlitbám jsem to přežil. Modlitby jsem pořád odříkával, jinak bych se z toho zbláznil.“

„Nevím, jestli tušili, že jsme ,političtí pašeráci‘, myslím, že spíš čekali, že máme na zádech vodku, uherský salám nebo něco takového – a že byli překvapení, když našli literaturu […].“

„Nejhorší bylo to, když mě zavřeli, že ze svobodného života vás najednou dají do cely dva a půl na jeden a půl metru, kde musíte být bez všelijakých věcí, na které byl člověk zvyklý. Tohle zatčení bylo o to horší, že po osvobození se život rozbíhal, každý se snažil, dělal, co mohl.“

„Vyhnaly mě až tvrdé výslechy. Ztráta času, únava, strach, beznaděj. […] Zatkli mě a zmlátili, jelikož chtěli a mohli. Měli to v popisu práce. Byl u toho [estébák] soudruh Kafka s ještě jedním mně neznámým estébákem, ožralí. Když mě s. Kafka v jedenaosmdesátém zmlátil a já zkolaboval, s. Kafka vyběhl přes druhou kancelář na chodbu pro doktora. A v té sousední kanceláři zrovna vyslýchali přítele Pavla Brunnhofera. V jeho bytě se pořádala zakázaná muzika a neoficiální výstavy a spolu s P. B....

Časopis Host byl zakázán v roce 1970 a Uhde oficiálně roku 1972. O dva roky později mu režiséři Peter Scherhaufer a Zdeněk Pospíšil z divadla Husa na provázku (tehdy už bez Husy) nabídli inkognito spolupráci, jež spočívala v tom, že pro ně zdramatizuje známé literární předlohy: Páralovu Profesionální ženu, Mrštíkovu Pohádku máje a Olbrachtova Nikolu Šuhaje loupežníka. Ten se pod titulem Balada pro banditu stal jedním z nejúspěšnějších provázkovských představení a...

„Nastal totální průser, protože mi nasadili inzulinovou léčbu. Dnes je tato ,vědecká‘ metoda už zakázaná, ale to vás přikurtují k lůžku a za pomoci injekcí dostáváte do těla stále větší dávky inzulinu […]. To vyvolá hypoglykemické kóma doprovázené stavem blouznění, zmítáním, křečemi atd.“

„Nejhůř psychicky a zdravotně odskákala mé uvěznění maminka. Můj pobyt v kriminále měl ale i své dobré stránky. Nikdy bych se nepotkal s tolika výjimečnými lidmi.“

„Když byl otec zatčen, přijel za námi jeho známý a chtěl odvézt na Západ. Zřejmě se otec dohodl se svým přítelem v Kolíně, že umožní tímto způsobem lidem uprchnout. Jenže nyní, po zatčení otce, byla nová situace. Nechal jsem ho přespat a ráno jej zkusil odvézt Josef Touš, který sloužil jako vlakvedoucí. Jenže Schneider zřejmě nevydržel s nervy, neplnil pokyny a Touš odmítl nést odpovědnost. Tak jsem se rozhodl, že ho převedu sám.“

„Nelituji toho, co se stalo, považuji za svou občanskou povinnost všechno, co jsem udělal,“ řekl později. „Čtrnáct a půl roku vězení v mladém věku, to byla velká ztráta. Ale ani já, ani manželka jsme toho nelitovali. Dnes je mi smutno. Narodil jsem se v Československu a jako Čechoslovák i umřu […].“

„Každý den jsem chodil na výslechy. Vyslýchající byl o šest roků starší. Trvalo to čtyři pět měsíců a pak jsme začali mluvit o všem. Za pět měsíců jsem to po něm četl a začal opravovat hrubky. Pak mne upozornil, že je u mne špicl. Řekl, že když jsem s někým na té cele, abych nekecal blbosti […].“

„Ty boty dali na nohy, vy jste byli v té chvíli jen v ponožkách nebo bosky. Já ani přesně nevím, oni mi to nastrčili, a když pustili proud, tak se zdálo, že se mi ty nohy roztrhnou. To byl ten první den, to oni ani nevěděli, jak se někteří jmenují, ale ukazovali, co na nás mají. Kdo to nezažil, nepochopí. Prostě ta elektřina byla nejhorší, měli trafo a ubírali či přidávali napětí. Řekli jen, přidej mu, ať si vzpomene. To zvedlo člověka, zkřivilo, a pak jste spadli dolů na zem. Ta...