František Vincenc PŘESLIČKA (*1933)

• Číst příběh (PDF, 0 kB)

Nechtěl jsem, aby tady vládli komunisti

Když přišel komunistický převrat v únoru 1948, František Přeslička z Přerova hned pochopil, co to znamená. „Na únor v osmačtyřicátém si vzpomínám dobře. Nadávali jsme, tehdy jsme si řekli, že to je konec. Říkal jsem si, proč Američané na konci války neosvobodili i Přerov? Proč místo nich přišli Rusové? Mohlo to být třeba všechno jinak […],“ vypráví. Tehdy byl přitom ještě velmi mladý, bylo mu patnáct let. Ale cítil se jak dospělý; v roce 1946 zemřel jeho otec, takže se s matkou musel starat o obchod. Pocházel z křesťanské rodiny, rodiče byli členy Lidové strany, on sám byl členem Orla. A tak bylo jasné, na jaké straně má stát. Na hasičském zdravotnickém školení se potkal s mladými lidmi, kteří se na svět dívali stejně. „Dávali jsme přátelům, kteří se ukrývali v Hostýnských horách a připravovali se na ilegální odchod na Západ, potravinové lístky, které jsme měli volné. Tam se jezdilo na letní byty, lístky jsem tam vezl vždy já, nikdo další o tom nevěděl, ale StB to zjistila,“ popisoval. Ale bylo toho víc. Vytvořili skupinu, která likvidovala vývěsky – skříňky s propagačními materiály komunistické strany, rozšiřovala letáky. A on sám měl doma schovaný revolver… Nepoužil ho, shodou okolností toho vůbec nestačil do zatčení tajnou policií moc stihnout. „Dělal jsem to všechno proto, že jsem nechtěl, aby tady vládli komunisti. S tím jsem prostě nemohl souhlasit. Ale jako křesťan jsem nemohl souhlasit ani s tím, jaké postavení začala mít církev,“ vyprávěl. Nakonec měl svým způsobem štěstí. Odsoudili ho v srpnu 1950 na osm let, ale jako mladistvému mu trest snížili na polovinu.

František Vincenc Přeslička se narodil v roce 1933 v Přerově v rodině obchodníka. Otec měl obchod se smíšeným zbožím. Vychováván byl v katolickém duchu. Ale obchod, který zajišťoval rodině obživu, zároveň vyžadoval i povinnosti. Když otec zemřel, musel matce pomáhat, neboť se navíc musela starat o jeho dvě mladší sestry. Takže v roce 1947 nastoupil jako učeň do obchodu. „Maminka s nůší pro rohlíky jezdit na kole nemohla, takže jsem musel já. Dokonce jsem měl ve škole úlevu, že jsem mohl přijít až na druhou hodinu,“ popisuje. Také pomáhal dědeček, kterému bylo tehdy už čtyřiasedmdesát let. Ten se podle Přesličky stane také první obětí nového totalitního režimu poté, co obchod zaberou státní úředníci. „Když nám ten obchod potom ukradli, stařeček dostal mozkovou mrtvici […]. Beru to tak, že se vlastně jednalo o oběť toho režimu,“ popisuje. Každopádně zodpovědnost za obchod a rodinu pro něj byla závazkem. „Nejtěžší bylo pro mne to, že jsem se stal víceméně hlavou celé rodiny, nemohl jsem přemýšlet, že bych třeba uprchl. Cílem přece bylo udržet obchod, ale nakonec nám ho stejně ukradli […].“ Obchod byl znárodněn rodině hned v roce 1948.

Brzy po převratu ale František Přeslička odjíždí na hasičské zdravotnické školení. Tam se seznamuje s mladými lidmi a baví se o bolševické hrozbě v jejich zemi. Protistátní skupina je především složena z občanů obce Rokytnice u Přerova, kde se jakýmsi morálním vůdcem stává tamní farář František Petrů.

Ostatně František Přeslička byl sám věřící, ministroval, rodiče byli v Lidové straně. Otec i dědeček v Orlu byli praporečníky. On sám byl také v Orlu a také krátce v Junáku.

„Rozšiřovali jsme například pastýřský list. Ten od pana faráře Petrů dostal můj kamarád, který jej kopíroval, a já ho pak dával známým.“

Ale skupina organizovala i další akce – likvidovali vývěsky s propagačními materiály komunistické strany, rozšiřovali letáky. Sám František Přeslička ještě podporoval jinou skupinu, která se připravovala v Hostýnských vrších na Trojáku k přechodu železné opony na Západ. Přeslička je zásoboval potravinovými lístky, které mohli v obchodě postrádat. Když jezdil na výpravy do Hostýnských hor, nosil sebou revolver. „Měl jsem revolver vyvložkovaný na náboje do flobertky a ten mi pak při prohlídce našli. Já jsem ho měl schovaný ve skříňce v předsíni. Ani nevím, od koho jsem ho sehnal. Zabavili nám i šavli a malorážku, to doslova ukradli. Nedali mi to ani do zápisu, aby si to mohli vzít domů.“

Poprvé Františka Přesličku zadrželi 4. srpna 1949. Pak po pár týdnech si pro něj přišli znovu. „Přijeli si pro mne, honili mne […]. Kdybych nebyl tak vázaný na maminku, asi bych nečekal a utekl. Já se totiž vrátil domů a maminka říká, byli tady pro tebe. A hned přišli znovu. Já ani nemohl nikomu zavolat […].“

Ale tajní policisté napoprvé neměli o revolveru tušení, našli jej později. A až u státního soudu rozšířili obvinění o činnost ve skupině. Odsoudili ho na osm let, ale jako mladistvému mu trest snížili na polovinu. Proti verdiktu se neodvolával jako ostatní a ani advokát ex offo mu příliš nepomohl. Rozhodnutím soudu mu byla zabavena polovina majetku. Ale jeho věk mu pomohl se vyhnout „obyčejnému“ vězení nebo lágru. Skončil totiž ve zvláštním zařízení, v táboře pro mladistvé delikventy v Zámrsku u Chocně. Tam byl „převýchovný“ režim inspirovaný metodami ze Sovětského svazu. „Vojenský dril a nástupy. Existovaly tam různé soubory; například recitační soubor, pěvecký soubor, byla různá školení, o jejich obsahu jsme si samozřejmě mysleli svoje,“ popisuje Přeslička. On sám směl hrát na saxofon.

Ale ještě před cestou do Zámrsku musel absolvovat výslechy. „Od výslechů chodili chlapi s černýma nohama – měli tak dobité nohy od gumy. Jednalo se o gumu na kolo od kočárku. Tím oni mlátili. Já jsem to schytal do ruky. A do hlavy pohlavky. Nejhorší bylo, že tohle všechno dělali naši lidé. Za války tohle dělali Němci […]. Prostě potřebovali vytřískat z lidí i to, co ve skutečnosti neudělali.“

Tehdy to nevěděl, ale když popravovali Miladu Horákovou, byl shodou okolností ve věznici v Praze na Pankráci.

Nakonec strávil ve vězeních dva roky a čtyři měsíce a pak byl propuštěn na svobodu. Ovšem s pětiletou zkušební dobou. Ostatně po propuštění na něj zbyla jen práce v dolech nebo v těžkém průmyslu. Vybral si to druhé. Nastoupil v Přerovských strojírnách, kde se vyučil na zámečníka, později pracoval jako svářeč. Ale v 60. letech, když se politická situace uvolnila, se mu přece jen podařilo dostat se zpátky k obchodu. Pracoval jako vedoucí různých prodejen. Po pádu režimu se stal členem Konfederace politických vězňů a vedoucím její přerovské pobočky.

Autor textu Luděk Navara