Bohumil ROBEŠ (*1930)
- Číst příběh (PDF, 0 kB)
V Leopoldově nebylo slunce. I okna zakryli takovou drátěnou stěnou
Bohumil Robeš, odsouzený za členství v odbojové skupině Sodan, která působila v okolí Bučovic a Slavkova u Brna nepovažuje za nejhorší zatčení a začátek věznění. Zatímco jeho bývalí kamarádi ještě i dnes popisují šok, který následoval po ztrátě svobody, Robeš považuje za nejhorší až pozdější období, kdy byl ve věznici v Leopoldově.
On sám se totiž v tomto tak trochu vymykal ostatním zatčeným členům Sodanu. Ani ve vězení se nenechal zlomit, jako politický vězeň odmítal pracovat, a tak mu přidávali další a další tresty. Nakonec strávil ve vězení třináct a půl roku. Nejhorší to podle něj bylo v obávaném slovenském vězení Leopoldov.
„V Leopoldově slunce nebylo. I okna zakryli takovou drátěnou stěnou. Nejhorší tam ale byla ta buzerace. Opravdu. Šikana a buzerace. Řekl bych dokonce teror. Protože právě v době, kdy jsem tam byl já, tak byla revoluce v Maďarsku. A protože Leopoldov leží na jižním Slovensku, tedy blízko maďarských hranic, tak oni všechno zpřísnili. Vymýšleli si na nás všechny možné druhy šikany. Vyloženě vymýšleli, byli to primitivové. A já jim tehdy řekl, že se budou zodpovídat za zločiny na politických vězních. Tak se ne mne vrhli a svázali do kozelce, nohy dozadu, ruce svázali natrvalo asi na deset hodin. Potom mne večer v deset rozvázali, dali mi tabletku aspirinu a šel jsem na kobku […]. Nemohl jsem se ani umýt.“
Nejhorší ale bylo, že kvůli poměrům v Leopoldově vážně onemocněl. „Přišel bachař a pustil na mne hadici proudem rovnou z hydrantu. Okýnkem. Tak dlouho na mne stříkal, až voda byla všude na zemi. Já byl v korekci. A on mne tak nechal být. Z tohoto si myslím, že jsem dostal zápal plic. Tohle totiž byl způsob buzerace v Leopoldově.“
Bohumil Robeš se narodil 1. srpna 1930 v Holubicích nedaleko Slavkova u Brna. Ve třinácti letech přišel o otce. Pochází z úřednické rodiny, vystudoval francouzské gymnázium, plánoval studium na Divadelní fakultě Akademii múzických umění v Praze (DAMU). Přitom působil v řadě ochotnických divadelních souborů, mimo jiné i ve studentském divadle na francouzském gymnáziu v Brně. Také se zajímal o literaturu. Současně se zapojil do činnosti ve Skautu a v Orlu. Jeho žádost o studium na DAMU však byla odmítnuta kvůli špatnému posudku. O jeho studiu rozhodlo mimo jiné i to, že v rodině byl vychováván v křesťanském duchu.
S podporou přátel získal angažmá jako loutkoherec v divadle Radost v Brně. V té době se ale už zapojil do odbojové činnosti ve skupině SODAN, což znamenalo Skautská organizace demokracie a nezávislosti. Zkratku SODAN používali místo podpisu na letáky.
Skupinu tvořili mladí lidé z okolí Slavkova a Bučovic, zaměřili se především na psaní, tisk a rozmnožování a pak také na roznášení letáků, ale později též na sabotáže. Nakonec plánovali i vykolejení vlaku, ale jen nákladního, aby nezpůsobili nikomu zranění nebo nikoho neohrozili. Zapalováním stohů se někteří ze skupiny pokoušeli zabránit kolektivizaci vesnice a násilnému vzniku jednotných zemědělských družstev. Vůdčími postavami skupiny byli Rudolf Mrázek a Mojmír Babušík. Ale skupina neměla napojení na zahraničí a za pomoci donašečů byla brzy prozrazena.
Robeš skončil nejdříve ve vězení v Brně na Cejlu a byl odsouzen na pět let vězení. Před prací v podzemí při těžbě uranu ho zachránil zdravotní hendikep. „Měl jsem štěstí, že jsem nefáral. Já mám totiž jednu ledvinu. A tak to rozhodli takto.“ Nakonec ale skončil v obávané věznici Lepoldov. Tam jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, a tak jej čekaly časté a dlouhé pobyty v korekci. I ve vězení otevřeně vystupoval proti nespravedlnostem, takže mu dvakrát trest prodloužili. Poprvé o pět let, podruhé o šest.
Leopoldov se stal jeho osudem. Ačkoli pobýval také v Jáchymově nebo na lágru Vojna, v Leopoldově strávil dlouhých deset let. S jednou přestávkou – když ho léčili se zápalem plic ve věznici v Plzni na Borech.
Bohumil Robeš prošel vyšetřovací vazbou a kriminálem a neřekl sprosté slovo. „Už kdysi v mládí jsem si řekl, že nebudu mluvit sprostě. Jako malý kluk jsem totiž odkudsi přišel, asi odněkud z ulice, a řekl nějaké nevhodné slovo […]. Maminka se na mne podívala a řekla: ,To jsi v životě ode mne neslyšel.‘ A pak jí začaly téct slzy. Maminka mne vychovávala sama od třinácti let, protože otec zemřel. Musím říct, že celou tu dobu v kriminálu, i když to byla někdy opravdu šibeniční situace, ode mne nikdo neslyšel sprosté slovo!“
Ve vězení se pokoušel psát básně, ale jen tam, kde to režim umožnil. Ovšem vždy tajně, protože všude to bylo zakázáno. A navíc básně mohli vznikat jen za pomoci spoluvězňů, kteří mu dodávali papír. „Já jsem se cítil dobře, jen když jsem psal básničku,“ řekl později. Jeden spoluvězeň umožnil, aby se ty básně dostaly ven, propašoval je z vězení. Bohužel, z nich zničili bachaři, takže byly nenávratně ztraceny.
Toto je úryvek z básně Bohumila Robeše Temno. Napsal ji ve vězení Leopoldov 24. května 1964:
Hlubiny krys
Do jakých hlubin vstoupili jsme
skrze Danteho v pekla děs
do srdcí krysí vzpurná hrůza
ohnivý hlubin velkopes
Očima poulí do zástrachu
aby nás vyrval víře sil
aby nám uťal peruť vzmachu
jíž člověk k božstvu dotoužil
Kdosi nám stále křídla láme
kdosi nás svádí k neřesti
i k zradě jíž se zbortit máme
do torza věčné bolesti
Robeš se vrátil z vězení v roce 1967, ale nesměl působit v kultuře, tak pracoval ve stavebnictví v nejrůznějších profesích.
Autor textu Luděk Navara