Jiří RUNKAS (*1955)

• Číst příběh (PDF, 0 kB)

Chtěl jsem žít mezi slušnými lidmi a živit se poctivě

Ten nápad uletět balonem přes železnou oponu byl sice odvážný, ale Jiřímu Runkasovi z Moravských Budějovic se líbil. Nebyl ovšem jeho. Věděl, že takto se podařil útěk do Rakouska už předtím cyklistickému závodníkovi ze Slovenska Robertu Hutyrovi a ten se zase inspiroval jiným útěkem balonem z bývalého východního Německa na Západ. V Československu měl Jiří Runkas komunistického režimu plné zuby. Nechtěl mu už sloužit a myšlenka na útěk v něm dlouho zrála. „Tady se člověk nemohl cítit dobře, nebyla tu přece žádná svoboda, měl jsem jiné ambice. Chtěl jsem žít mezi slušnými lidmi, živit se poctivě, dostat za to zaplaceno a koupit si dobré věci. Prostě živit se jako člověk. A to tady, tedy v tehdejším komunistickém Československu, nešlo,“ popisuje. Věděl, jak to vypadá na druhé straně železné opony, informací měl dost. Poslouchal zahraniční rozhlas. „Já jsem poslouchal Hlas Ameriky pravidelně, na rádiu jsem měl udělanou fixkou červenou čárku. Když u mne později tajní policisté dělali domovní prohlídku, samozřejmě si té čárky všimli,“ popisuje.

Na začátku roku 1987 balon dokončil a vyzkoušel v opuštěném údolí Želetavky, aby jej nebylo odnikud vidět. Balon fungoval, zkouška dopadla velmi dobře. Udělá ještě jednu a pak poletí. Takový byl plán. Místo toho ovšem skončil ve vězení.

Jiří Runkas se narodil 21. září 1955 v Dačicích, ale celý život strávil v Moravských Budějovicích. Nechtěl se smířit s komunistickým režimem a jedinou možnost viděl v odchodu do zahraničí. Vyučený automechanik se zabýval lodním modelářstvím, dostal se i do reprezentace, ale do ciziny – tedy té západní – jej komunistický režim odmítal pustit. Vyzkoušel všechno: jedenáct let žádal o devizový příslib, který byl pro cestu na Západ nutný.

Pak si zkusil koupit zájezd do Švýcarska. Stálo ho to dost peněz, ale opět nedostal výjezdní doložku. „Tak jsem šel k těm policajtům a ptal se, proč mi zamítli cestu. Odpověděli, že mi to neřeknou.“

Samozřejmě, peníze, které zaplatil za zájezd, mezitím propadly. Jiří Runkas měl života v komunistickém Československu dost. Mezitím zaznamenal v roce 1983 zprávu, že uletěl podomácku zhotoveným balonem přes železnou oponu cyklistický závodník Robert Hutyra. S celou svou rodinou i závodním kolem. O úspěšném útěku se na Západě hodně mluvilo i psalo. Z vysílání zahraničního rozhlasu se o něm dozvěděl i Runkas. Jenže kde vzít přesné technické informace, bez nichž balon sestrojit nejde?

Vše bylo přísně tajné, neexistovali žádné příručky, žádné návody a žádná literatura, právě kvůli obavě z útěků na Západ.

Runkas nejdříve zjistil, že o výrobě balonů nesežene v Československu opravdu nic. „V Technické knihovně v Brně byly třeba informace o vrtulníku, ale o balonech vůbec nic. Vše záměrně stáhli,“ říká. Zkusil si pomoci sám. Ostatně byl zkušený modelář. Tak si vyrobil model balonu vysoký přes půldruhého metru. „Šlo o to, abych věděl, jak to šít,“ vysvětluje.

Model později samozřejmě spálil. Jenže problém byl i s obyčejným nákupem potřebné látky. Nebude podezřelý? Co když si toho někdo všimne a začne se vyptávat? Nebo ho rovnou udá?

„Nakupoval jsem hodně látky v Brně, v Řempu, všude byla fronta. Tak jsem přemýšlel, že když mi tu látku bude prodavačka měřit, bude to trvat dlouho a všichni budou přemýšlet, na co to mám. Tak jsem řekl: Dejte mi celou roli! A bylo to,“ popisuje. Problémy ale nekončily. Ani obyčejné sešívání jednotlivých dílců nebylo snadné. „Látka musela být sešita zámkovým švem jako na riflích. Bylo tam celkem tři a půl kilometru švů! Musel jsem sehnat padák kvůli padákovým šňůrám,“ popisuje.

A další problémy byly i s obyčejným košem, který se zavěšoval pod balon. Ten mu vyrobil košíkář, ale Runkas jej potřeboval mít větší. A současně nemohl prozradit proč. Tak řekl, že to je na chalupu na prádlo. A košíkář se divil, že je to nějak hluboké… Vysvětlil mu, že má dlouhé ruce.

Nakonec balon po mnoha těžkostech sestrojil, vyzkoušel, ale byl prozrazen. V roce 1987 jej na anonymní udání zatkla tajná policie, která při domovní prohlídce na jeho chatě našla i části balonu. Vlastně dodnes pořádně neví, kdo jej tenkrát udal. Vracel se zrovna z Polska ze soutěže leteckých modelářů, tajní si na něj počkali přímo na polských hranicích a odvezli ho do Brna. Bylo mu jasné, že je zle. Obhájce mu řekl, že to vypadá na osm a půl roku. Peklo zažívala i jeho manželka. Byla ve vazbě na osmačtyřicet hodin. Ve vazbě skončil i jeho známý, kterého podezřívali, že o tom věděl, ale nic prozradil. „Mé ženě řekli, že nás všechny zavřou a děti dají do děcáku. To bylo to nejhorší,“ popisuje Runkas.

Nakonec měl přece jen štěstí. Po dvou měsících ve vazbě ho pustili a vyvázl s podmínkou. Bylo to už ke konci 80. let a režim se pomalu začínal drolit. Tajní policisté mu však zabavili nejen balon, ale i zahraniční peníze, které si připravil na cestu.

Po pádu režimu mu balon ovšem vrátili. Byl to symbolický okamžik. Nafoukl ho a vzlétl. Nemusel s tím dělat žádné tajnosti.

Dnes Jiří Runkas žije v Moravských Budějovicích, živí se výrobou a opravami akustických kytar.

Autor textu Luděk Navara