Eugen BRIKCIUS (*1942)

Portrét

Kdybych používal počítač, nabourávalo by to moje myšlení

Eugen Brikcius se narodil 30. srpna 1942 v Praze v rodině filatelisty. Eugena od dětství zajímalo umění. Rodiče jeho výtvarný talent podporovali a platili mu soukromé hodiny u akademických malířů. Po maturitě v roce 1959 nemohl nastoupit na vysokou školu kvůli protikomunistickým názorům. Musel se živit jako dělník. Nejprve pracoval u vojenských staveb, později jezdil s ještěrkou na nádraží, pak pracoval jako pomocná síla v papírnách, nakonec ve výzkumném výpočetním středisku. Ve volném čase se soukromě vzdělával ve filozofii a teologii, především studoval dílo Tomáše Akvinského. Zajímal se o umění, navštěvoval Hejdánkovy ekumenické semináře v Jirchářích. Teprve v letech 1966–1968 mohl dálkově studovat filozofii a sociologii na Filozofické fakultě UK v Praze.

V polovině 60. let začal ve veřejném prostoru pořádat happeningy, což vedlo ke konfrontaci s totalitním režimem. Při prvním větším „uměleckém“ happeningu se snažil zapůsobit na jednu dívku, když zinscenoval Zenonův paradox Achilles a želva. V roce 1967 při další akci rozestavěli s přáteli na ulici na Kampě půllitry s pivem, což už režim vyhodnotil jako provokaci: „Přišla policie, ale tehdy nikoho nezavřeli. Všechny si nás zapsali a akci rozpustili.“

V létě téhož roku uspořádal další happening nazvaný Chlebové mystérium, tentokrát v zahradách Pražského hradu: „Moje vytoužená dívka seděla na barokním oblouku, my jsme šli po schodech a skládali jsme jí k nohám mytickou pyramidu z bochníků.“ Desítky přátel tentokrát police pozatýkala a chleba zkonfiskovala. Dívku však Brikcius ani tímto posledním pokusem nezískal. Zato skončil před soudem za výtržnost a byl odsouzen na tři měsíce. Při odvolání ale u soudu obhájil, že se jednalo o umění, a do vězení nemusel.

Jindřich Chalupecký mu tehdy sehnal místo v galerii Václava Špály, kde mohl konečně pracovat přímo v oboru umění. Na podzim roku 1968 odjel studovat do Anglie filozofii na University College v Londýně. Doprovázela ho i budoucí první manželka, se kterou se v Londýně oženil. Měli tehdy příležitost zůstat v emigraci, ale doma se cítili v Čechách, a tak se v roce 1970 dobrovolně vrátili do okupované vlasti.

S nastupující normalizací se Eugen přirozeně ocitl mezi disidenty. V roce 1973 byl s přáteli Jaroslavem Kořánem, Ivanem Daníčkem a Ivanem Jirousem zatčen v hospodě za výtržnictví a hanobení národa, rasy a přesvědčení: „Trochu se to tam rozjelo. […] Dostali jsme se do konfliktu s bývalým majorem StB na penzi. Jarda Kořán si před ním klekl a říkal: ,Bolševiku plešatý, dej nám píku, my tě píchnem do pupíku.‘ Magor snědl Rudé právo. Navíc zpívali „Vyžeňte Rusy z Prahy“. Estébák zavolal policii, takže skončili před soudem. Eugen Brikcius byl odsouzen na čtrnáct měsíců, po dovolání dostal osm. Trest si odpykal ve věznici v Oráčově, kde podbíjel koleje. Díky svému jazykovému nadání se během vazby a vězení naučil latinsky.

Po propuštění pracoval v dělnických profesích, tři roky jako měřič vody. Zároveň překládal z angličtiny, začal psát básně v latině. O vánocích roku 1976 jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 ještě před jejím samotným zveřejněním: „Já to podepsal, protože jsem zjistil, že kdybych ten text psal sám, napsal bych ho podobně. Podle Charty jsem se celý život choval, aniž by existovala.“ Podpis Charty 77 vyvolal vůči jeho osobně zvýšenou pozornost represivních složek. Následující tři roky byl pod trvalým dozorem StB. Absolvoval řadu výslechů a krátkých zatčení, šikana narůstala.

Možnost, že by se komunistický režim zhroutil, Eugenu Brikciusovi připadala zcela nereálná: „Chtěl jsem žít normálně, přestalo mě bavit, že za cokoli můžu jít na roky do vězení a být všelijak týrán.“ Rozhodl se emigrovat do Rakouska. Otec mu koupil letenku a Eugen v lednu 1980 odletěl do Vídně: „Čekal na mě Ivan Medek. Dali jsme si deci vína a dal mi klíče od pokoje v hotelu.“ Později dostal malý byt na okraji Vídně. Začínal od nuly, manželka a děti zůstali v Československu, rozvedl se.

Z Rakouska chtěl odjet do Anglie a dokončit po deseti letech studia filozofie. Nedostal však vízum. Nakonec po zásahu londýnské univerzity dostal alespoň stipendijní vízum s podmínkou, že se po ukončení studií musí vrátit zpět do Rakouska. V roce 1981 tedy na rok odjel a dostudoval filozofii. Poté se usadil ve Vídni. Pracoval jako úředník v pobočce americké migrační organizace HIAS, kde měl na starost pohovory s židovskými emigranty: „Přijímali jsme tam židovské uprchlíky z Íránu, kteří chtěli za příbuznými do Ameriky.“

V Rakousku se seznámil se svou druhu ženou, narodil se jim syn. Z Vídně udržoval kontakty s přáteli v Československu, ale v pád komunismu nevěřil: „Myslel jsem si, že je to tisíciletá říše. Byl jsem, střízlivě řečeno, příjemně překvapen.“ Do Prahy se poprvé vrátil v dubnu 1990.

Eugen Brikcius je autorem řady básnických sbírek, próz, scénářů a textů, například autobiografie Můj nejlepší z možných životů (2012) nebo románu Nepředmětná odysea (2016). Je nositelem Ceny Jaroslava Seiferta z roku 2015 za sbírku A tělo se stalo slovem (2013). V roce 2017 převzal od rakouského velvyslance Čestný kříž Za vědu a umění I. stupně. Ke psaní nikdy neužívá počítač, píše stále na psacím stroji: „Moje texty musel vždy někdo přepsat. Kdybych používal počítač, nabourávalo by to moje myšlení.“ Žije střídavě ve Vídni a v Praze.

Autor textu Jan Horník