Vladimír „Lábus“ DRÁPAL (*1964)

• Číst příběh (PDF, 0 kB)

Být s lidmi „svého kmene“

Vladimír Drápal přezdívaný Lábus se narodil 27. března 1964 v Lounech v severozápadních Čechách. Jeho matka byla učitelka, otec voják z povolání a posléze komunistický funkcionář – předseda místního národního výboru. Vladimír chodil v Lounech na jazykovou školu (učil se anglicky), četl beatnickou literaturu, poslouchal rockovou hudbu. V sedmé třídě viděl v televizi propagandistický pořad Atentát na kulturu (1977), který měl v očích a myslích diváků dehonestovat underground a dlouhovlasé nezávislé hudebníky, ale v Lábusově případě zafungoval zcela opačně: „Ten pořad měl na mě zásadní vliv, byl jsem úplně paf ze zjištění, že takoví lidé jsou, že ,kmen‘, k němuž patřím, skutečně existuje.“ O něco málo později mu kamarád půjčil magnetovou kazetu s amatérsky nahranou hudbou skupiny Umělá hmota: „Tehdy jsem poslouchal Deep Purple, Kiss a podobně, a najednou jsem slyšel hudbu, která mě přibila k zemi. Byla to syrová a autentická výpověď. Nic takového jsem předtím neslyšel a naprosto mě to fascinovalo.“

K undergroundu a k šikanované nezávislé kulturní scéně inklinoval Vladimír Drápal ze stejných důvodů jako mnoho jiných dospívajících a citlivějších mladých lidí – ve světě normalizační šedi, oficiózního pokrytectví a ohýbání páteří hledal něco, čemu by mohl věřit. Nosil dlouhé vlasy, které v komunistickém Československu 70. let nepředstavovaly módní trend, ale vyjádření sdíleného svobodného postoje. Kvůli svým názorům se dostal do dlouhodobého konfliktu s rodiči, kteří si představovali, že syn dospěje ve „spořádaného občana“ a udělá kariéru, přičemž neměl oporu například v sourozencích (jeho bratr Tomáš je o 12 let mladší).

Lábus nechtěl nastoupit na gymnázium, kde se po studentech vyžadovala přílišná konformita, a protože měl rád zvířata, přihlásil se na Střední zemědělskou školu v Žatci. Hledal spřízněné duše, jezdil autobusem do Prahy, chodil po ulicích a díval se, zda kolem náhodou nepůjde někdo s podobnou vizáží, která by signalizovala společný zájem. Na střední škole se seznámil s hudebníky Jiřím Zelenkou a Pavlem Škarýdem (oba hráli ve skupině É Ucho Accord Debil Band, později Orchestr Bissext) a s Borkem Holečkem, který do žateckého jazzklubu zval alternativní kapely. Scházel se s lounskými máničkami, v Lounech se spřátelil s tamním signatářem Charty 77 Zdeňkem Bukem. Tak se postupně dostal k samizdatům a k magnetofonovým nahrávkám nežádoucích kapel, za „lidem svého kmene“ jezdil po celých Čechách: „Netvrdím, že se každý víkend někde konal soukromý nebo polooficiální koncert pěti kapel, ale minimálně byl sraz v nějaké hospodě, kde vystupoval alespoň jeden muzikant. Cestování po republice mělo i to kouzlo, že máničky tehdy opravdu tvořily jakési bratrstvo. Někam jsi přijel, potkal prvního vlasatce, ten ti řekl, kde se scházejí, a když jsi zrovna neměl peníze, tak ti pomohl, dal ti najíst, někdy jsi třeba mohl několik dní pobývat na návštěvě bez koruny v kapse a nebylo na tom nic divného.“

Značné úsilí věnoval Lábus tomu, aby nemusel na vojnu a získal takzvanou modrou knížku, tedy zproštění služby – povinná vojna v okupované ČSSR představovala „lepší kriminál“, dva roky plné šikany a ideologické buzerace. Chodil každoročně k odvodu, a aby dostával alespoň odklad, předstíral duševní chorobu a krátce pobýval v psychiatrické léčebně v Mostě. Tehdy se živil jako agronom, a když směl později vykonat náhradní civilní službu, pracoval nějakou dobu jako dělník v elektrárně v Počeradech.

Lábus vzpomíná na mnohá důležitá setkání (například s Milanem „Svědkem“ Padevětem a jeho skupinou Hally Belly), zásadním v jeho životě však bylo náhodné setkání s Františkem Stárkem neboli Čuňasem, vydavatelem samizdatového undergroundového magazínu Vokno (viz jeho portrét): „Jel jsem v Praze tramvají, proti mně stál chlápek a na svetru měl emblém Vokna. Tak jsem ho oslovil a řekl mu, že právě tenhle časopis marně sháním a jestli bych si ho u něj nemohl koupit. Odpověděl, ať tedy v sobotu v tolik a tolik hodin přijdu do kotelny k svatému Tomáši na Malé Straně. A to byl Čuňas. Láskyplně mě přijal do ,tvrdého‘ undergroundu a dělal jsem pak distribuci Vokna a Voknovin pro celé severní Čechy.“

Hned při odchodu z kotelny byl Drápal perlustrován Veřejnou bezpečností a následně předvolán na výslech na Státní bezpečnost v Lounech. Ve druhé polovině 80. let patřil k lidem hodně aktivním v opozici a v prostředí nezávislé kultury, pravidelně jezdil na opoziční akce, na koncerty a do hlavního města, aby udržoval kontakt s pražským undergroundem a disentem, stal se členem Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Státní bezpečnost se o něj v té době pochopitelně zajímala, stačil by k tomu už jen fakt, že se pohybuje v takzvaném závadovém prostředí – řečeno dobovým estébáckým žargonem – a že v lednu 1987 hrály na jeho svatbě undergroundové kapely a hudebníci (Svědek, Orchestr Bissext, Křik, J. S. V. a Nucený výsek). Drápal však své protirežimní postoje neskrýval, dávno předtím například vyhlásil, že z principiálních důvodů odmítá vstoupit do Socialistického svazu mládeže, takže jej StB od roku 1988 evidovala jako nepřátelskou osobu, byl soustavně předvoláván k výslechům a omezován ve svobodě: „Policajti mě pořád otravovali. Pořád. Jezdili za mnou do práce, když byla nějaká akce, tak mě sebrali třeba ráno v pět a do osmi do večera jsem seděl na fízlárně. Často po mně už ani nic nechtěli, prostě jsem tam dřepěl a nosili mi nějaké policejní sborníky, ať si čtu. Bylo to samozřejmě nepříjemné. Jeden z nich, Milan Havelka, to byla vážně bestie, takový fízl z 50. let. Pořád mi říkal, že bych měl viset […] a tak. To byl ten zlý policajt, pak tam byl ještě ,hodný‘, ten se jmenoval Knotek. Stávalo se, že jsem šel z výslechu, seběhl schody a po padesáti metrech proti mně šli jiní estébáci, že mě zatýkají. Říkám: ‚Teď jdu z výslechu!‘ A oni na to: ‚A řekl jste jim něco?‘ – ‚Neřekl.‘ – ‚Tak třeba řeknete nám.‘ A zase jsem seděl další čtyři hodiny.“

Vladimír Drápal říká, že estébácká šikana mu silně znepříjemňovala život, ale jinak byl spokojený – dělal věci, které mu připadaly smysluplné, nechodil k pseudovolbám ani se v zaměstnání neúčastnil oficiálních režimních akcí, navíc měl štěstí, protože nikdy nebyl odsouzen a dlouhodobě vězněn. V práci neměl větší potíže – později se ovšem dozvěděl, že i tam byl pod dohledem: „Dělal jsem agronoma a jeden chlapík ve stejném podniku mechanizátora. Vždycky říkal: ,Hele, jdou po tobě. Já ti půjčím auto, ať tě nechytnou. A kam vlastně jedeš?‘ Tak říkám: ,Fajn, jsi skvělej!‘ Považoval jsem toho člověka za spojence, ale potom jsem zjistil, že ho jednou chytili opilého za volantem a řekli, že mu buď vezmou řidičák, čímž by přišel o práci, nebo mě bude udávat. Dal si záležet, donášel na mě policii snad každý týden. Vůbec jsem to netušil. Byl to bubeník, rocker, pořád nadával na komunisty, hezky jsme si notovali…“

Vladimír Drápal měl navíc nevýhodu, že žil na malém městě. V Lounech nakonec nebyli skoro žádní disidenti, a tak mu Státní bezpečnost věnovala zvýšenou pozornost, existoval tam prý dokonce jakýsi státobezpečnostní výbor, který se zabýval téměř výhradně jím a jeho činností: „Nejdřív jsem byl takový zapálený advokát sebe sama, snažil jsem se estébákům vysvětlit, že o nic nejde, že mám jen dlouhé vlasy a poslouchám muziku, která se mi líbí. Časem jsem pochopil, že je to marné, a už jsem jen mlčel. Někdy ale člověka dokázali i vyprovokovat a jsou věci, které si dodnes trochu vyčítám. Nikdy jsem jim samozřejmě žádnou informaci nedal úmyslně, ale byli to dobří psychologové, dokázali člověka vyprovokovat a zaryté mlčení bylo jedinou účinnou obranou.“

Snadné to neměl ani na sklonku komunistického režimu. Lábus, stejně jako další pamětníci, vyvrací mýtus o tom, že ve druhé polovině 80. let se už v rozkládajícím se komunistickém režimu dalo žít bez obav a bezmála svobodně: „Právě 17. nebo 18. listopadu 1989 jsem byl snad celý den u výslechu. Fízlové si přede mnou neustále ostentativně kontrolovali a nabíjeli pistole, řvali na mne, jestli chci, aby tu byla bída a hlad jako v Polsku a podobně. Byli vyděšení, co se děje, vůbec nevěděli, která bije, a o to byli agresivnější a nebezpečnější.“

Když se v listopadu 1989 začal komunistický režim hroutit, Vladimír Drápal se účastnil politického dění a spoluzakládal lounské Občanské fórum, za které potom čtyři roky působil v tamním zastupitelstvu. Poté cestoval, podnikal, pracoval v Městském kulturním středisku, provozoval knihkupectví a rockové kluby. V roce 2001 založil vydavatelství Guerilla Records, které vydává, šíří a propaguje nekomerční hudbu a literaturu. Roku 2002 vyhrál výběrové řízení na ředitele Vrchlického divadla v Lounech, posléze se stal i ředitelem Galerie města Loun, kterou založil. V roce 2014 začal působit v Kulturním domě Zastávka. V posledních letech je silně znepokojen špatnou politickou situací v České republice a nárůstem nedemokratických tendencí. V červnu 2018 rezignoval na post ředitele divadla i na své další funkce s odůvodněním: „nemohu být loajálním státním zaměstnancem, pokud pro mě hlava státu [Miloš Zeman] a premiér [Andrej Babiš] ztělesňují vše, čím pohrdám“.

Autor textu Adam Drda